Není tomu tak dlouho, co jsme společně uzavírali promítáním (Žabák roku 2012, 15.12.2012) další rok nabytý akcemi všeho druhu. Normální člověk by čekal, že strávíme sváteční dny, které následovaly po Žabákovi, v příjemném domácím poklidu, přejídaje se cukrovím a bramborovým salátem. Ne že by jsme se tomu vánočnímu přejídání chtěli vyhnout, to teda ne! Míra dovezl štrůdl až na kultovní místo na soutoku dvou horských řek - na benzínku na Mejtě; ale všechno po pořádku...

   25. prosince nás na severovýchodě budí přeháňky a mlhy, teplota asi stupeň nad nulou, což je při srážkách pro první svátek vánoční docela nepříjemná věc. Skoro všichni jsou vesměs zalezlí doma, maximálně plní slíbené rodinohodiny na návštěvách. Déšť nepřeje lyžařům, ani dětem na saních a bobech, navíc se v jednom z nejkratších dnů v roce začne brzy šeřit.

   V tom svátečním nečase odhaluje naše kontrola vodních stavů zvedající se vodu na Jizeře... dlouhou dobu teklo v řekách jen nimimum vody, celé léto bylo sucho a na podzim se to také příliš nevylepšilo, co se sjízdnosti oblíbených řek týká, proto váháme v sestavě  Míra, Kliďas, Michal pouze o tom, jak rychle stihneme vyjet a kolik budeme mít času, než padne šero a tma. Hned po rychlém obědě nakládáme a spěcháme proti proudu Jizery do Vilémova. Prohlížíme stav na konci úseku, převlékáme se za podezírávých pohledů kolemjdoucích a z oken vyhlížejících, kteří si nejspíš myslí něco o našem duševním zdraví. Zamykáme jedno z aut a následuje rychlý přejezd na start - na benzínku na Mejtě.

   Odvazujeme naše tři kajáčky, brodíme se sněhem dolů ze srázu, a tím pádem nasedáme s mírně zábnoucíma nohama. Všude kolem řeky je sníh a vyčnívající kameny mají sněhové čepice - to všechno má dva důsledky: Zaprvé to moc pěkně vypadá! A zadruhé je voda tekoucí tou scenérií fakt hodně moc studená! Vzduch nad vodou má tepotu kolem 0°C, ruce po prvním smočení studí, po druhém mrznou, po třetím bolí... po pár minutách otupí, potom ještě nějakou dobu pálí a trnou, než se do nich alespoň částečně začne vracet cit, prostě než to dostatečně zaleze pod nehty. Nevím jestli dřív držet pádlo nebo si strkat mrznoucí ruce do úst (marný pokus o zahřátí).

   Splouváme první úsek nad peřejí Ostrůvek. Vody teče asi 13 kubíků za sekundu - není to hodně, ale za dnešních povětrnostních podmínek raději trochu kličkujeme mezi kameny, než bychom v divoké řece při velkém průtoku riskovali převrácení a eskymování (pozn.: z mrznoucí vody by mi asi praskla hlava). Nad Ostrůvkem Michal s Mírou zastavují a Míra pomáhá Michalovi přenést vstupenku peřeje zleva, nasedají v levém rameni a všichni pokračujeme dál. Cesta se už stává příjemnou, prsty otupily, zastavujeme krátce na čaj a potom spěcháme do cíle ve Vilémově. Sjíždíme jezík před výstupním mostem a brodíme se sněhem na silnici. Pětikilometrový úsek je zdolán.

   Pár kapek nacákaných do lodi přimrzá na plastech. Zřejmě znovu zaujímáme přihlížející, ale už je nám to celkem jedno. Rychle měníme výstroj za suché provedení, svážíme druhé auto, navazujeme a spěcháme domů. Cestou se šeří a stmívá, kajáčky ukládáme za tmy. Náročné odpoledne končí a je nejvyšší čas se znovu vrátit k talíři cukroví a flákotě vepřového! Možná nás budou pár dní kritizovat všichni, kteří nás dnes zahlédli, ale byla by to nuda, být pořád jen průměrný a normální. :oP

Všechny fotky ze záchranného telefonu zde.